Kvóty, platy, rovnost pohlaví - co (všechno) má diktovat Brusel?

Mají chodit otcové povinně na mateřskou (otcovskou) dovolenou? Mají být zavedeny kvóty na ženy v řídících pozicích? Kdy má stát prosazovat právo ženy na vlastní rozhodnutí v zásadních životních otázkách, jako je třeba potrat? I tím se zabývali poslanci Evropského parlamentu. Nic proti tomu, otázky to nejsou nijak jednoduché a vůbec ne nepodstatné. Hlasování o přijetí příslušné rezoluce jsem se přesto zdržela. Jsou oblasti, které si má podle mého názoru vyjasnit každá země samostatně. A tyto k nim patří. V otázkách rovnosti pohlaví respektujme kulturní zvyklosti každé země.

Feministky mne za to nebudou mít rády, ale urputná snaha o genderovou vyváženost občas zavání okřídleným „bičem do ráje.“ Už samotné zavádění kvót na ženy v Česku považuji za velmi sporné. Mnohem závažnější problém je podle mne samotná příčina nedostatku žen v řídících orgánech firem. Tou je vedle stereotypů ve společnosti nedostatečná nabídka péče o děti zejména v předškolním věku. Každá čtvrtá žena v EU po mateřské dovolené uvádí, že se nemůže vrátit do práce právě proto, že nemá zajištěnou péči o dítě. Jistě, jsou státy, které se dokáží se situací vyrovnat lépe – zejména skandinávské země, Holandsko či třeba Francie. Pak jsou ale země jako Česká republika, kde zůstane každoročně několik desítek tisíc rodičů na holičkách, protože pro jejich dítě není ve školce místo. V tom je cosi prohnilého, co pouhé zavedení kvót jednoduše nevyřeší.

Právě zde bychom měli respektovat specifika jednotlivých států i jejich sociálních a zdravotních systémů. Ve Francii jde žena do práce ve třech měsících věku dítěte, u nás ve třech letech. Je jasné, že v každé zemi budou nároky na předškolní péči o děti rozdílné.

Podobně to vidím i s tzv. otcovskou. Docela se mi líbí myšlenka, že by měl otec miminka nárok na týden či dva placené otcovské dovolené, pomohl a řádně se s novým členem domácnosti přivítal. Příčí se mi ale snaha zakomponovat toto do systému jako povinnost, bez možnosti volby samotného rodiče. Každý přitom na místě vymyslí tucet různých překážek, které otci mohou stát v cestě.

Naopak si třeba myslím, že je rozumné vyvíjet tlak (i politický) na to, aby se srovnávaly platy mužů a žen. V EU dosahuje rozdíl ve mzdách 16 %, v Česku berou ženy dokonce o 22 % méně. Máme co zlepšovat, o tom není pochyb.

Souhlasím tím, že je třeba zlepšovat podmínky pro to, aby se ženy mohly realizovat, byly za to adekvátně odměněny, prospělo by dodat jim kuráž, podpořit je, motivovat k tomu, aby se dokázaly ozvat ve chvíli, kdy jim někdo ubližuje nebo ukrajuje právo rozhodovat o sobě sama. Samostatnou kapitolou v těchto otázkách je domácí násilí. Máme co zlepšovat, o tom není pochyb, nevidím ale jako rozumnou cestu panevropských direktiv. Naopak střízlivých kroků na národní úrovni po vzoru chytré horákyně.

(Publikováno na charanzova.blog.idnes.cz)