Co nám přinese čtvrtá průmyslová revoluce?

Tři průmyslové revoluce má lidstvo za sebou, nyní zažíváme čtvrtou. A jako každá velká změna i tato s sebou nese obavy z budoucnosti, a to včetně možných dopadů automatizace na pracovní trh. Jedno z dřívějších šetření Eurobarometru tyto obavy kvantifikovalo. Podle něj se až 72 % Evropanů se obává, že roboti vezmou lidem práci. Mohou se tyto obavy naplnit?  
 
Pro odpověď na tuto otázku bych si s dovolením půjčila citaci z loňské studie společnosti Deloitte: „V případě manuální práce lze vyrobit takového robota, který přesně napodobí sekvenci pohybů lidského pracovníka, jež je pak schopen bez ustání opakovat. Díky této neúnavnosti industriálních robotů mohou české automobilky chrlit produkci rychlostí téměř tří vozů za minutu. Ale uklidit dětský pokoj je pro roboty dneška nepřekonatelný úkol.“
 
Tedy jinými slovy – asi se zde shodneme, že nelze očekávat armagedon na pracovním trhu – na druhou stranu je třeba si otevřeně říci, že Česko vzhledem ke struktuře hospodářství i pracovní síly, vzhledem k tomu, jak jsou naše firmy zapojeny do výrobních řetězců – lze očekávat, že právě Česko bude patřit k zemím, které změny pocítí nejsilněji. 
 
Zmíněná studie tvrdí, že v horizontu třiceti let dokáže automatizace nahradit více než polovinu dovedností v naprosté většině současných povolání. 
 
Ano, je jasné, že budou vznikat povolání nová, že budeme častěji měnit práci, budou se lišit nároky na naše dovednosti a schopnosti, možná časem dojde k dalšímu zkracování pracovního týdne. Od státu by bylo ale příliš krátkozraké, pokud by tomu jen v tichosti přihlížel a spoléhal na neviditelnou ruku trhu, která vše zařídí.
 
Aby si Česko udrželo ekonomický růst a minimální nezaměstnanost, je třeba se připravit na budoucnost, která je možná blíž, než si dnes dokážeme představit.
 
Osobně vidím stěžejní úsilí v několika oblastech. V první řadě je třeba zaměřit se na vzdělávací systém. Ten je nutné přeorientovat na podporu rozvoje nových technických dovedností. 
 
Netvrdím, že by měli žáci v první třídě programovat, osobně jsem ale přesvědčena, že úpravu osnov by si v tomto směru zasloužily opravdu už základní školy. Ty by měly u dětí pomoci rozvíjet informatického myšlení. A jde to! Jak ukazují příklady třeba z Velké Británie, Švédska nebo Estonska…
 
U sekundárního a terciárního vzdělávání bychom se měli soustředit na podporu vzniku dalších oborů a rozšiřování těch stávajících technických. Měli bychom usilovat o udržení absolventů v Česku, a to i v akademických sférách, měli bychom je umět lépe ocenit. A v neposlední řadě by bylo skvělé, pokud by se podařilo zavádět příslušné technické vzdělání i do zdánlivě nepříbuzných oborů jako je třeba lékařství. Aby si odborníci z netechnických profesí dokázali poradit s automatizací v praxi.
 
Zvláštní kapitolou je celoživotní vzdělávání, které již nebude přidanou hodnotu zaměstnance, ale de facto nezbytným předpokladem pro to, aby našel uplatnění na dynamicky se rozvíjejícím trhu práce. Technické znalosti rychle zastarávají, proto je nutné vytvořit a rozvíjet systém „rychloobrátkového“ celoživotního učení. Lze se inspirovat například v Norsku nebo Singapuru, kde si osvojili systém vnitrofiremního vzdělávání – to za podpory vlády motivuje firmy i pracovníky k rozšiřování znalostí v digitální oblasti. 
 
A v neposlední řadě je to vlastní investice do vědy a výzkumu, která zajistí, že se struktura českého hospodářství bude přizpůsobovat tepu doby, tak aby byla konkurenceschopná na evropských i globálních trzích. Investice do vědy a výzkumu je třeba zaměřit na perspektivní technologické oblasti umělé inteligence, zlepšit spolupráci soukromého a veřejného sektoru, přitáhnout zahraniční výzkumníky, zapojit se do mezinárodního výzkumu apod. V neposlední řadě jde i o rozvoj digitálních inovačních hubů, včetně aktuálně diskutovaného vzniku centra excellence AI v Praze. 
 
Abych končila optimisticky, půjčím si na závěr opět loňskou studii společnosti Deloitte:
 
Automatizace práce povede k růstu produktivity výrobních faktorů, HDP a mezd. 
 
Při využití technologického potenciálu pro automatizaci a za předpokladu adaptace pracovních sil by průměrné tempo růstu ekonomiky v příštích 16 letech mohlo dosáhnout 3,9 % ročně. 
 
Potenciál ekonomiky by se do roku 2033 zvýšil o 78 %. 
 
A to je dvakrát více, než čeho bychom byli schopni dosáhnout bez využití robotizace.
 


Dita Charanzová, 7. března 2019 v Praze

Konference „Eat, sleep, work, repeat?“ pořádaná Institutem pro politiku a společnost

Fotografie: Václav Bacovský