Nedostatek léků v EU je nutné řešit nejen v souvislosti s Covid19

Evropské státy jeden po druhém přechází do karantény, zpřísňují opatření, uzamykají se, chcete-li. Obávají se zejména možných kolapsů svých zdravotních systémů, což by mělo fatální důsledky při ochraně zdraví i životů.  Z této situace, kde je kritických momentů určitě víc než bychom si přáli, je pro mne jeden z nich velmi varující. Už jarní měsíce ukázaly, jak jsme v Evropě závislí na dodávkách léků ze třetích zemí. V Evropské unii není jediný stát, který by byl v tomto ohledu soběstačný.


Covidová krize odkryla hluboký a dlouhodobý problém. Od roku 2000 se nedostatek léků v Evropě dvacetinásobně zvýšil. Ztrácíme soběstačnost v zajišťování naprosto strategických komodit pro zdraví svých občanů. Během pouhých dvou dekád (sic!) jsme se vydali do rukou dodavatelů z Asie. Až 80 % účinných látek nutných k výrobě léků dnes dovážíme zejména z Indie a Číny (před 30 lety to byla pouhá pětina). Před dvaceti lety jsme v Evropě drželi polovinu licencí na výrobu léčivých látek. Asie stěží třetinu. Dnes je skóre opačné. Všechna tato čísla jen deklarují, jak vývoj v posledních letech nabral na obrátkách. Bohužel v náš neprospěch. 


Například polovina produkce indických farmaceutických firem je určena pro export. A právě Indie dala na jaře, v době kdy se začala epidemiologická situace u nich rapidně horšit, stopku na vývoz některých léků. Hovoří se o desítkách typů, včetně tolik žádaného paracetamolu, ale také antibiotik a vitamínů. Na světě byl globální problém se zásobováním základních léčiv. Jen pro představu, právě Indie spolu s Čínou vyrábí zhruba 60 % celosvětové produkce paracetamolu nebo 90 % penicilinu.

Na stole je několik možných cest, řešení by dle mého mělo spočívat v jejich kombinaci. Postupovat musíme velmi obezřetně, nesmíme narušit křehkou rovnováhu trhu a v případě léků také celého výrobního řetězce, kde subdodávky pro finální lék pochází často z více různých zemí (i kontinentů). Je třeba počítat i s tím, že přenesení výroby léků zpět do Evropy může zvýšit jejich finální cenu. Neměli bychom se proto vydat cestou tvrdých restrikcí, naopak je zde nutný intenzivní dialog s farmaceutickým průmyslem i se zástupci zdravotnických systémů jednotlivých členských zemí. Hledat řešení lze třeba v možnostech pobídek, které by motivovaly k návratu výroby do Evropy, debatovat o možnostech rozložení výroby tak, abychom snížili riziko závislosti na konkrétních místech, nebo se podívat na způsob výběrových řízení, kde jediným kritériem bývá cena.

Abychom předcházeli stavu, kdy na kontinentu chybí léky či jiný zdravotnický materiál, měl by také vzniknout sofistikovaný systém sledování zásob léků v reálném čase. Jakási evropská virtuální lékárna, která by upozornila na tenčící se zásoby konkrétního přípravku. Apelovala bych na společné nákupy léků, které se osvědčují i dnes, kdy unie vyjednává dodávky vznikajících vakcín proti Covidu-19 pro celý kontinent. Evropa k tomuto problému zkrátka nesmí zůstat slepá. Vypěstovali jsme si nezdravou závislost na velmi nejistých partnerech. To je důvod, proč se v Bruselu chystáme do konci roku představit plán, jak problém řešit. Osobně jsem zastáncem volného obchodu. Nemyslím si proto, že bychom pod záminkou evropské autonomie měli stahovat kompletní výrobu zpět do Evropy. Konkrétně v případě léků a léčivých přípravků ale tuto debatu nutně potřebujeme.


(Text byl ve zkrácené podobě publikován v deníku Právo)